header-photo

Mallorca, která zbořila mé předsudky

Jeden by mohl říct, že se do zahraničí jezdí poznávat cizí kraje. Já mám pocit, že do zahraničí jezdím poznávat hlavně sebe. Letošní dovolená na Mallorce toho byla krásným důkazem. 

Když mi rodiče oznámili, že jako cíl letošní dovolené (na kterou mě ze samé lásky vezmou sebou) je Mallorca, nadšením jsem neskákala. Představila jsem si betonové pláže obsypané turisty, vše podřízeno turismu a prakticky bez místních lidí. Nemohla jsem se mýlit víc...

Mallorca, největší z Baleárských ostrovů a vůbec největší ostrov Španělska, má asi 1 milión obyvatel a letos se očekává, že počet turistů ještě naroste díky politické situaci na neuvěřitelných 13 milionů turistů tento rok! (pro srovnání - do turistické Prahy, která má víc obyvatel, přijede cca polovina). Přesto člověk překvapivě nemá pocit přeplácanosti a přelidněnosti! Naopak se ukázalo, že je to nádherný ostrov, který má rozhodně co nabídnout - zajímavou přírodu, hory, moře, pláže jako v Karibiku, bohatou historii a litry skvělého prosluněného vína.

Naše základna, městečko Sa Coma, bylo prostě kouzelné. Dost malé aby člověk mohl běhat prakticky sám nebo vždy našel místo na ležení na pláži a zároveň dost velké pro všechny turistické vymoženosti, bary, restaurace a také přítomnost - zásadní - autobusové zastávky. Se ségrou jsme to letos vzaly fakt zodpovědně a běhaly skoro každé ráno ať už po nádherné - ráno vylidněné - pláži, nebo pro mně bližším poloostrově, který byl chráněnou oblastí s revitalizací písečných dun a "hradem" (spíše jednou věží) na vrcholku mini kopce.

Nebyli bychom to my, kdybychom všichni nevyrazili na několik výletů. Jelikož není Mallorca příliš velká, okružní jízda ostrovem byla jasná volba. Dozvěděli jsme se třeba, že se v Manacoru narodil tenista Rafael Nadal a teď tam staví speciální tenisovou akademii, že se tady historií přehnali Féničané, Kartáginci, Řekové, Římané, Arabové a nakonec Španělé, že ostrovy pojmenovali Římané Balear Minor (od toho stále Menorca) a Balear Major (od toho neoriginálně Mallorca) a slovo baleár je od slova balearcoh, což znamenalo střelba z praku, nebo třeba že se  zde kromě tradičních citrusů a oliv pěstuje ve velkém také karob (neboli rohovník obecný).



Karob je vůbec věc! Říká se mu také svatojánský chléb, protože dle pověsti díky němu přežil na poušti Jan Křtitel, ale mě zaujalo ještě víc, že karobová zrnka mají všechna stejnou váhu - 0,2g a byla proto v minulosti používaná jako váhová jednotka pro drahé kovy a kameny. Ano, tušíte správně - slovo "karát"  není náhoda a vzniklo právě ze slova karob! Další má oblíbená zajímavost z Mallorcy jsou mallorské perly - perlas majoricas. Jsou to vlastně skleněné kuličky, které se brousí a namáčejí do perlové lázně. Na ostrově jsou jen dvě firmy, které vyrábějí tyto pravé mallorské (ale pořád vlastně tak trochu falešné) perly. Člověk k nim ale dostane certifikát, protože by jinak mohl koupit taky falešné falešné perly, kterých se to na ostrovech taky jen hemží! My si tedy jedny pravé falešné perly pořídily a jsme zvědavé, co teda vydrží.

No a jaká místa stojí za návštěvu? 

Rozhodně bych doporučila hlavní město Palma de Mallorca. Celkově jsem tam byla třikrát - jednou s průvodkyní, jednou s rodinkou a jednou sama, protože mě štvalo, že jsem neviděla zavřený palác a musela jsem se za každou cenu vrátit. 

V Palmě bydlí zhruba polovina obyvatel ostrova (tedy nějakých 400 000 lidí), ale samozřejmě spousta turistů tam proudí každý den a je tam díky tomu neskutečný cvrkot. Historie Palmy ilustruje vlastně historii celého ostrůvku. Ve starověku ostrovy obývali Římané, kteří založili dvě města - na jihu Palmu, budoucí hlavní město a hlavní město Polentia v místech, kde měli osídlení Féničané. Dobytí muslimy v 10. století znamenalo pro Palmu rozkvět - stalo se z ní hlavní město a Maurové po sobě zanechali arabské lázně, mešitu a hlavně palác ze kterého pak vzniklo sídlo místních králů - Almudaina. 
  

Ve 13. století byly Mallorca a Palma dobyty křesťany. V roce 1229, poslední den roku po 3 měsících obléhání, bylo město dobyto Jakubem I. Arragonským. Říká se, že když byl Jakub v bouři na moři slíbil, že pokud ho ochrání panenka Marie, postaví na břehu moře katedrálu a stalo se tak. Vznikla tak jedna z největších katedrál, která díky svému prostoru a oknům dostala právem přezdívku katedrála světla. Kvůli zemětřesení se však stavba katedrály, na místě původního křesťanského kostela, protáhla na více než 300 let a dokončena byla až během renesance na začátku 17, století. Teda dokončena... Další práce na ní byly i ve století 20., a to třeba přímo od Gaudího. Pracoval na katedrále 10 let a mimo jiné přesunul oltář do presbytáře, navrhl okna, baldachýn nad presbytářem nebo svícny, kolem sloupů. Svícny na sloupech se ale nelíbily místní honoraci neboť podle nich vypadaly jako podvazek na dámské noze. A to jim nepřišlo do kostela úplně vhodné. Stejně tak je naštvalo, když Gaudího vize byla vysvětit katedrálu ve jménu Ježíše Krista, bez ohledu na to, že je Panny Marie. A tak si to Gaudí musel pádit zase zpátky. Do katedrály se vejde až 18 000 lidí a další novodobou zajímavostí je kaple Miquela Barceló. Barceló je moderní, stále žijící, španělský umělec, který v jedné kapli udělal kus moderny velmi citlivě zasazené do katedrály. Na stěnách vyobrazil mallorskou faunu i flóru a uprostřed samozřejmě Ježíše Krista. Kaple byla znovu vysvěcena v roce 2007 a k mému překvapení musím říct, že to má fakt kouzlo.

 Katedrálu i město jsme si prošli s průvodkyní i sami. A já se stejně vrátila i sama, kvůli paláci. Arabské paláce jsou má slabost. Miluju je. Naprosto. Maurové to  umí a ve Španělsku zvláště. Voda, vzduch, zahrady, spousta místa, kde si člověk chce jen tak sednout... I když na Almudaině je vidět, že byla sídlem křesťanských králů a jejich vliv a různé přestavby jsou rozhodně nepřehlédnutelné. Palác se skládá z mnoha místností, královského a královnina paláce, královské kaple a některé stavební úpravy jsou zkrátka rozkošné. Například největší místnost, která měla 63 metrů a 3 krby byla přestavěna na tři místnosti a ještě pro svou výšku rozpůlena na dvě patra. Musely být snížená okna, ale kde je vůle tam je cesta. V paláci jsou také mini lázně a mini muzeum s nálezy z této lokality. Procházela jsem se a celou dobu si prostě říkala wow. Rozhodně výlet stál za to. 

A když jsme u cestování do Palmy... to je jedna taková nepěkná, ošklivý případ, S našima i sama jsem jela místní hromadnou dopravou, což se ukázalo jako velmi dobrodružné rozhodnutí, i když k němu nebyly žádné alternativy. Když jsme jeli s našima skoro jsme to už vzdali, protože autobus  v určenou dobu jednoduše nepřijel. 



Čekali jsme na přímém slunci asi 45 minut na zastávce a začali to lehce vzdávat. Samotná cesta byla necelé dvě hodinky a my už se viděli v Palmě na obědě. Ale marně. Nakonec jsme se tam ale dokodrcali a já druhý den zjistila proč. Autobus projíždí stanicemi v letoviscích a když je plný, tak už ani nezastaví, ale ani neprojede kolem. Takže člověk moc neví co se děje a proč. Když jsem jela sama tak jsme tak projeli nepochybně dobrých pět zastávek a na poslední, kde jsme stavěli, jsme nechali 3 lidi, protože jsme měli jen dvě místa. A na stání tady nikoho nevezmou. Cestou zpátky s našima to bylo vcelku slušné, ale sama? To byla normální bitka na férovku. Naštěstí poučená z minula jsem přišla trochu dřív a měla dost ostré lokty, ale pomocník řidiče na nás křičel a snažil se nás umravnit, leč dost marně. Zhruba půlka čekajících se do busu nevešla. Místo jsem našla v obou směrech náhodou vedle stejné milé černošky s pestrobarevnými šaty, která si zjevně jela nakoupit propriety na pletené copánky do našeho letoviska. 

Kromě hlavního města, ale rozhodně stojí za prohlídku také další Mallorská místa a to nejen pláže a místní bary. Pohoří Serra de Tramuntana je zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, pro svůj mimořádný kulturní a přírodní význam - svahy jsou upravené důmyslně do teras a mají velmi inteligentní systém hospodaření s povrchovou vodou. My jím ale jen spíše projeli a mrkli se také z pohodlí autobusu do kaňonu říčky Pareis (Torrent de Pareis), která je pro milovníky dobrodružství, ale s dobrou fyzickou kondičkou. Žádné procházky v žabkách! Cesta je to prý dost nebezpečná a nedoporučuje se nezkušenému turistovi.


V pohoří se skrývá také krásný klášter Lluc s černou madonou, který byl poutním místem snad od nepaměti. Legenda říká, že první srpnovou sobotu našel pasáček černou madonu na břehu bystřiny a odnesl ji do blízkého města. Madona se ale vždy vrátila na původní místo a bylo proto rozhodnuto, že zde bude postavena kaple, jejíž základy sahají do 13. století a později byla přebudována na baziliku a dokonce do jejího vzhledu zasáhl také Gaudí. Od kláštera pak vede také křížová cesta na malý vrcholek s křížem, kde je nádherný výhled do krajiny (a kde otec říkal, že určitě nepůjdeme a najednou už tam balancoval na nějakých šutrech). Z kláštera je pak nádherná projížďka do přístavu a je to krásný příklad, že i cesta může být cíl! Cesta Sa Calobra má sice pouze 13 kilometrů, ale je to teda největší ráj serpentin, který jsem kdy viděla. Má dokonce zatáčku, která má regulérně 360° a náš řidič jel jako by řídil motorku a ne autobus plný lidí.:-) Cesta je ale vždy otevřená jen jedním směrem (dopoledne jedním odpoledne druhým) takže naštěstí jsme nikde potkali druhý autobus - to bychom to šlapali rovnou pěšky.


Výlet jsme měli trochu dle Nohavicovy písně takže busem, lodí, vlakem a taky tramvají což musím říct, že byl zážitek ač organizované výlety příliš ráda nemám. Loďka nás dovezla z Port de Sa Calobra do Port de Soller ze kterého jsme se tramvají dostali do samotného městečka Soller. 
Tady musím říct, že bych raději strávila více času než bylo určeno. A to nejen kvůli kostelu, uličkám nebo zmrzlině. Stihli jsme z oho jen tu zmrzlinu, a to ještě tak tak. Hlavní atrakcí města Soller je historický vláček, který si založila soukromá firma na začátku 20. století pro převoz pomerančů mezi městy Soller a Palmou. Vzdálenost byla 27 kilometrů, ale dotace byly až od 30 km, tak si to stavitelé trochu protáhli. Vlak jede přes 13 tunelů a maximální rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Nejvtipnější ale na celé věci je, že tato Ferrocarril de Sóller byla plánovaná asi 10 let, nějakých 8 let se stavěla a když měla být otevřena tak se potopil Titanic. Druhý den tedy noviny o slavném otevření nové železnice na pomeranče vůbec nemluvily a z Titaniku se mohly zbláznit. My jsme se zase mohli zbláznit z průvodkyně, která suverénně tvrdila, že se Titanic potopil 16. května 1912. No není každý den posvícení a duben nebo květen...tomato potatoe.... Ale na vláčku jsou teda parádní výhledy a projíždění plantážemi pomerančů, citrusů nebo oliv je prostě Mallorská must see romantika.  



Navštívili jsme ještě dvě další krásná městečka a to Petru, rodné místo mnicha Junipera Serry, který prakticky založil Kalifornii a města Los Angeles a San Francisco a ještě k tomu sebou vzal víno a mandle, které se v Kalifornii krásně uchytily. Sice s jednou nohou kratší, ale zato se zásadním dopadem na dějiny byl za svou činnost a asi i nějaký ten zázrak Junipero v roce 2015 prohlášen za svatého. Druhým skvostem byla Valldemosa, malá vesnička s nádherným klášterem a klikatými uličkami, kterou proslavil hlavně Frederik Chopin a  George Sandová. Tito milenci se zde ubytovali v klášteře, který byl v té době již v soukromých rukách a sloužil jako hotýlek. Sandová napsala knihu Zima na Mallorce, která je svého druhu prvním mallorským průvodcem. 


Valldemossa je také známá jako rodné místo patronky Mallorcy, svaté Cataliny Thomás, která se tam narodila v roce 1533  a za svatou byla prohlášena o (bez 3 let) 400 let později v roce 1930. Legenda praví, že jí navštěvovali andělé i démoni a poslední léta svého života byla v náboženské extázi. Místní jí oslavovali od nepaměti a tradice se ve Valldemosse drží dodnes. Na prakticky každém domě je k vidění cedulka s nápisem Svatá Catalino Thomás oroduj za nás. Zachován je i její rodný dům a kult je udržován každoročními oslavami.

Mallorca to ale není jen historie, moře, pláž a města. Mallorca je samozřejmě i jídlo a pití. Spousta jídla a spousta pití! O víně, mandlích, pomerančích a olivách jsem se už zmínila. Všechno je skvělé. Co jsou ale mallorské vychytávky? 
Třeba delikatesa Gato de Almendras, tedy mandlový koláček, který si místní dávají ke kafíčku ve stínu stromů. Sladkost typická pro Valldemosu je taková nadýchaná kobliha bez náplně - Coca de patatas - která je vyrobena z brambor, vajíček, mouky, cukru a pěkně osmažená na sádle. S mandlovým mlékem, nebo spíš takovým sladkým koktejlem z místních mandlí, je to sice kalorická bomba, ale na jazyku se rozplývající. 

Další dobrotou je Pa amb Oli - nejjednodušší věc na světě. Téměř. [pamboli] je krajíc chleba pokapaný olivovým olejem (bez toho se prostě neobejdou) proložený sušenou šunkou, mallorských sýrem a olivou. Vlastně takový náš chlebíček - jen bez hnusného salátu, oschlé šunky a blemcavé kápie. Kuchyně je samozřejmě jinak hodně podobná španělské s místními tapas, paellou nebo sobrasadou (podivným krvavým párečkem). Atmosféru španělské hospůdky jsme si vyzkoušely se ségrou, která z toho cvrkotu, šumu, zpožděných objednávek, ukřičených servírek a gestikulujících mallorčanů byla prostě happy jak dva grepy. Byly jsme tam holt v době polední pauzy a servírování meníček. Vše začalo, když nám řekli, že nemůžeme sedět venku pokud si nevybíráme přímo meníčko a musíme dovnitř. Takové transfery sestru vždy potěší. Ale Pa amb oli s čerstvými rajčaty a sýrem a taky výborné gazpacho ji přeci jen nakonec uchlácholily a vytvořily úsměv na rtech.


Mallorca byla rozhodně dovolená, která mi vzala dech a připomněla, že stále mohu být občas plná předsudků a lehké nabubřelosti I-know-it-all. Ale možná si každý rok prostě úžívám dovolenou víc a víc a stávám se pokornější, jinými slovy stárnu. Každopádně na Mallorce se nádherně lenoší, odpočívá a je. A být v přítomném okamžiku šťastný to je mantra nové doby a mohla by být mallorským dovětkem. Mallorca - ostrov kde si můžete dát krásné rande se sebou.

Vzpomínky na léto, andaluské slunce a španělskou pohodu

Ač dva (k)roky od třicítky, opět jsem se vydala na rodinnou dovolenou se svými drahými rodiči a milovanou sestrou. Volba padla již podruhé na španělskou Andalusii - místní temperament, víno i památky nás mají prostě v hrsti. Je třeba přiznat, že paní delegátka náš šálek čaje úplně nebyla, protože hned v autobuse uvedla k výletu na Gibraltar, že opičky se mají krmit jen banány a jablky, které máme ukrást ráno u snídaně, ale že by nám doporučovala koupit si mandlové magnum a jakoby nenápadně ho držet při zemi až si ho opička uzme sama... Pokutu nedostaneme, protože to bude vypadat, že jsme nechtěli. Proč bychom to ale dělali nám nějak nevysvětlila. Asi je to legrace. Kde pak opička z magnum blinká již ale nezmínila. No na Gibraltar se stejně nechystáme, jeden zážitek s opičkama nám nějak obecně stačil před 3 lety (a i bez magnum to bylo fajn:).
Hned třetí den jsme se proto rozhodli začít prozkoumávat oblast na vlastní pěst a vyrazili do správního centra okolí - Almerie. Název Almeria pochází z arabštiny al-Maríjja a je odvozeno od mara'à, což znamená vyhlídku nebo stráž. Prvotní funkcí místa totiž bylo střežení místní zátoky. Město pak vzniklo roku 955, kdy osadu nechal opevnit córdobský chalífa Abd ar-Rahmán III. Definitivně ji na Arabech dobyli teprve Katoličtí králové roku 1489 (převzato z https://cs.wikipedia.org/wiki/Almer%C3%ADa).


Hodinka cesty busem nás sice malinko ukolíbala, o to nadšenější jsme ale byli v informačním centru, kde nás temperamentní Španělka vybavila mapičkami i potřebnými tipy a nezapomněla ani na typická gesta a zanícený projev. Jako nejlepší tip na oběd nám dala restauraci Entremares za což jí vřelé díky. Malá restaurace zaměřená na ryby a mořské plody všeho druhu nám naservírovála nejprve tapas (tedy takové jakoby chuťovečky) a my si vybrali sušeného tuňáka, grilované mušle, smažené sardinky, grilovanou sépii a rajčata s olivovým olejem, česnekem a rybou bonito. Podělili jsme se ještě o talíř grilovaných krevet, zapili to vínem i pivem a spokojeni vyrazili na obhlídku města. 

Pravda, nepatří k největším, ale minimálně pevnost La Alcazaba rozhodně stála za návštěvu i výšlap. Počátky pevnosti se datují k 10. století a dnes ji tvoří dvě muslimské a jedna křesťanská část. Tak jako jsem byla okouzlena arabskou důmyslností Alhambry, unesená jsem byla i Alcazabou. Mám strašně ráda ty maurské detaily, které z jejich pevností dělají malé ráje. Hodně kašen, vodních kanálů, umělých jezírek a všudy přítomný zvuk vody dokáží unášet časem zpět. Vždycky si také vzpomenu na mou oblíbenou knihu Židovka z Toleda.  Z pevnosti je krásný výhled na celé město i přístav. 
Měli jsme také štěstí, že těsně před zavíračkou (která je 15:30... Siesta por favor!) tam nebylo moc turistů. Každá sebehezčí památka je prostě fádní a nudná, když ji obsype tisícihlavý dav turistů. Být někde skoro sám tomu dává úplně jinou atmosféru a čas zatoulat se nejen po místě ale i v myšlenkách.
Katedrálu jsme viděli jen zvenku (bo sieasta), ale následné ležérní procházení uličkami zakončené opět vínem a tapas (tentokrát sýr, chleba se sýrem, brambory, které se ségrou známe z Kanárů! Papas arrugadas con mojo rojo a morcilla, tedy jitrnicový prejt, který je tady taky typický). Jediné ne úplně příjemné překvapení pro precizního obyvatele České republiky, který má pevnou víru v jízdní řád, byla cesta zpátky. Autobus měl jezdit co hodinu... Tak čekali jsme na zastávce pravda jen hodinu a čtvrt, ale zase lepší než kdyby přijel maňána, maňána... A je vždycky dobrou zkušeností zažít, že čas prostě ubíhá pomalu a není kam spěchat. Ostatně už když jsme přijeli, ptala jsem se Španělky jestli to z této zastávky jede taky zpět. Odpověděla: Nevím, co to je za zastávka, ani kdy to jede. Ale jezdí to často a něco pojede. Jediné důležité je, kam se chcete dostat. A to bylo vlastně i skoro životní moudro...


Naše letovisko se jmenovalo Roquetas de Mar a je roztáhlé podél pobřeží jako nudle. Dostat se tedy od hotelu do centra a obchodů je pořádná štreka - naštěstí tady autobusy jezdí tak nějak lépe a taxíky jsou na každém rohu. Nemohli jsme vynechat tolik doporučované akvárium s krmením žraloků. Tak pravda, krmení žraloků potápěči jsme viděli. Ale žraloci vypadali vlastně dost přežraně a lehce zfetovaně, takže máme jisté pochybnosti o nebezpečnosti celé akce. Nicméně netřeba ubírat zásluhy poctivě pracujícím a skutečnost, že celé akvárium bylo plné řvoucích českých dětí nám den nemohla zkazit. Prošli jsme se pak k místnímu menšímu hradu a zatímco mamka s taťkou sedli do auta, my se rozhodly pro romantickou procházku po pláži. Škoda jen, že v těch filmech to vždy vypadá mnohem romantičtěji než jaká je skutečnost. Písek místy pěkně tlačil, nohy se nám bořily, kotníky bolely a při představě, že takhle jdeme 5 km nás polévalo horko nejen ze slunce. Nicméně holky Habrnálky se nevzdávají, že... Po asi hodině chůze jsme se rozhodly osvěžit u stánku ovocným smoothie a nějakou vodou. Byly jsme úplně vyprahlé a tohle pekelně bodlo. Podle map (ano, bez telefonu a aplikací mapující naši chůzi ani ránu) jsme ušly něco kolem 3 km, takže jsme propočítaly, že jsme něco za půlkou. Ušly jsme asi dalších 300 metrů a byly před naším hotelem vyjevené jak puci. Očividně je delegátka nejen mimo naše slušné chování, ale také mimo odhadování vzdáleností.

Další výletík byl naplánován do pohoří Sierra Nevada a okolí. Nejprve klasika, zastávka v keramické dílně Gonzáles ve vesničce Alhabía, kde jsme všichni nakoupili miliony dárečků. Nejlépe s panáčkem Indalo. Říká se, že pokud je panáček někomu darován tak přináší štěstí a pohodu domácnosti a chrání ji před zemětřesením. To by se mohlo hodit, že... Indalo je prehistorická figurka, která byla nalezena v jeskyni v Sierra Nevadě a datuje se někdy k 2500 před naším letopočtem. Legenda praví, že Indalo byl duch, který nesl duhu. Jiné zdroje zase říkají, že jde o bojovníka s lukem (více viz https://en.wikipedia.org/wiki/Indalo). Ať to bylo jakkoli, z panáčka Indalo je symbol provincie Almeria a celou naši rodinu už taky chrání. Snad má dosah i mimo Španělsko.


Zajímavou zastávkou bylo pak městečko Quadix.  To je slavné hlavně proto, že je v něm více než 2 000 obyvatelných jeskyní. Místní obyvatelé v jeskyních stále bydlí a umí toho samozřejmě někteří také využít. 
Do dvou jeskynních domečků, u Pepeho a u Marie, jsme se mohli (za malý poplatek samozřejmě) podívat a případně nakoupit nějaké další suvenýry. Jeskyně jsou prý strašně pohodlné a udržují příjemnou teplotu. 
Poslední zastávka byla krátká procházka v horách. A když píšu krátká, myslím opravdu krátká - asi 15 minut po rovině. Obecně mám pocit, že 85% času tohoto dne jsme strávili v autobuse a to bylo fakt peklo. A škoda. A dost na nic. Myslím, že na tenhle výlet by znovu nechtěl nikdo... Ale zase jsme alespoň přečetli nějakou intelektuální literaturu, jako tradičního Johna Sinclaira.

Samotnou kapitolou ve Španělsku je jídlo a pití. Všechna zelenina, ryby, paella, nekonečné variace tapas a k tomu vino tinto, ve kterém se schová španělské slunce i srdce... to je prostě ráj. Mojí nejoblíbenější polévkou se stalo Salmorejo. Je to studená polévka, velmi podobná známějšímu gazpachu. Ale do gazpacha se dává paprika a mně moc nechutná...zato Salmorejo? toho jsem se nemohla dojíst! Polévka z masitých rajčat, chleba a olivového oleje... nic moc víc člověk nepotřebuje (slibně vypadající recept jsem našla tady). V jedné restauraci nám ji dokonce naservírovali v půllitru od piva a člověk jí mohl pít. Proti gustu... Ale je to každopádně prostě geniální věc, nehledě na způsob konzumace, která by neměla mimošpanělskému světu zůstat skryta.

Obvykle se na cestách říká: when in Rome, do what Romans do. Tedy volně přeloženo, chovej se jako místní. I my se tedy vždy dívali v jakých restauracích jedí sami Španělé na dovolené (a že jich tam bylo!). Hned asi druhý večer jsme si tímto stylem vybrali restauraci a po očku koukali, co si teda tradičního objednají Španělé a jestli to nechceme zkusit. Nechtěli jsme v drtivé většině případů. Co jí španělská rodina na dovolené? Hot dogy a Burgery. No což, my si na dovolené chceme taky dáchnout od svíčkové a bramboráku. Je třeba říct, že ať už si v Andalusii dáte cokoli, bude to zážitek.





Listopadový Londýn aneb ať prší nebo třeští mráz, do Londýna chci stejně zas...

    Čím víc pracuju, tím víc cítím, jak nutně potřebuje člověk odpočívat. Podzimní dovolená byla jasná - návštěva Lukášovy sestry, protože my se ani listopadového Londýna nebojíme:)










      Orientace na letišti v Brně nebyl ráno žádný problém, z Tuřan odlétaly ten den 2 (slovy dvě) letadla. Obě s Wizzair a obě do Londýna v rozpětí asi 8 hodin. Let byl poloprázdný a měli jsme štěstí i na Lutonu. Vyměnili jsme penízky (člověk si s eurama připadá tak jako dobře a pak dostane pár liber a je brzo úplný žebrák...) a nasedli na dřívější bus do centra. Kolem Buckinghamu (doufajíc, že spatříme královnu nebo aspoň Berdycha... marně...) jsme došli na Trafalgar, kde jsme koupili London pass - geniální to věc. Za dva dny jsme sice každý zaplatili 65£, což se ani nesnažím přepočítat. V ceně je ale většina památek a člověk tak dokáže ušetřit třeba i sto liber. No a to se vyplatí! Cesta do Kingstonu trvala z centra dalších asi 30 minut, protože všichni normální lidi si totiž byt v centru ani jeho okolí dovolit prostě nemůžou. Kingston je ale docela fajn, trochu jsme ho prošli, něco málo nakoupili k večeři a snídani a usnuli asi v 10.
 
   V pátek jsme se měli vyspat, hlavně já se strašně těšila na spánek. Klidně to přiznám! Dovolená je pro mě alespoň jeden den víc než 8 hodin luxusních snů, a to bez výčitek. Jak jsem ale usnula brzy, v 6:15 jsem byla zcela vzhůru a až do 8, kdy byl budík, oka nezamhouřila... I feel old:(
I když jsme měli dost nabitý plán, moc spěchat jsme nemohli. Doprava v místních vlacích je drahá a ještě dražší v "peaku" tedy ráno a odpoledne, kdy jezdí nejvíc lidí. Nastupovali jsme proto až 9:30, ale jelo to až 9:50... 

U Westminsterského opatství jsme byli až 10:45 - nic moc na to, že všecky památky zavírají kolem čtvrté nebo páté. Ke vstupence jsme taky dostali audio průvodce, kterého namluvil Jeremy Irons, very british:) Opatství je prostě úžasné, kdo sledoval svatbu Kate a Williama, tak ví, ale na živo je ještě impozantnější. Odehrály se v něm všechny korunovace od roku 1066 a Viléma Dobyvatele. Korunovační trůn je ze 14. století a královna Alžběta II. zde byla korunovaná v roce 1952. Což je ještě dřív, než se narodil můj otec! Geny dlouhověkosti má asi po své matce, která se dožila 102 let. To si Charles ještě chvíli počká:) Kromě svateb a korunovací tam také mnoho lidí svůj život zakončilo a jsou zde pohřbeni její slavní předchůdci, Alžběta I, Bloody Mary nebo Eduard Vyznavač. Nedivím se, že si Dan Brown vybral Westminster jako jedno z míst pro Šifru mistra Leonarda, je opravdu magický.

     Když jsme okouzleni vyšli ven bylo po poledni a náš časový harmonogram byl lehce v troskách. V rámci Londonpassu jsme dostali dva lístky na lodičku a se city cruises se plavili do Toweru. Námořník/průvodce měl rozvernou náladu a hned ze startu řekl, že pokud mu nerozumíme nemáme se tím trápit, protože jeho žena mu taky nerozumí (po půlhodině jeho vyprávění a stylu některých vtipů jí i chápu:D). V Toweru jsme nemuseli čekat žádnou frontu a hurá dovnitř. Věděli jsme, že času příliš nemáme, ale prošli jsme si královské klenoty - diamanty totiž nikdy neomrzí, všechna nádvoří (hlavně to s krkavci, to jsou strašné bestie!) i místní mini mučírnu. Po raním dešti nám začalo dokonce svítit i slunce, takže zelený Tower byl krásný sám o sobě. I když úplně zelený nebyl. Zatímco se u nás 11.11. v 11 hodin otvírá svatomartinské, v Británii se na dvě minuty zastaví život při vzpomínce na válečné veterány, kterým tento den patří. Díky velmi emotivní básni o padlých kamarádech ve Flandrech na polích s vlčími máky je právě vlčí mák symbolem vzpomínek na padlé z první světové války. A tak kolem Toweru, na Trafalgaru i na klopách kabátů může člověk vidět připomínky všech padlých... pole vlčích máků.

    Když už jsme byli u té války, chtěli jsme kouknout také na HMS Belfast, křižník, který se pod britskou vlajkou plavil, jak za druhé světové, tak v Koreji. Člověk si projde celou loď, včetně noclehárny, kuchyně, prádelny, mini vězení, pošty...a přemýšlí, jestli by si dovedl představit strávit takhle týden, měsíc, rok. Jen těžko teda. Přiznám se ale, že loď jsme spíše tak nějak prošli - volné vstupy nám daly opravdový pocit volnosti. Tedy že si můžeme projít památky jak chceme, bez tlaku, že jsme za to dali jmění, tak si musíme přečíst každou cedulku... Nemusíme a o to to bylo skvělejší:)

Tohle je Milenium Bridge, protože z toho Londýnského
snad nemáme pořádně ani fotku...
    Další zastávkou byla London Bridge Experience. Londýnský most patří k tajemným místům londýnské historie, protože na tom místě stál most od nepaměti. I u nás zná spousta dětí píseň London bridge is falling down. Opravdu spadl, vyhořel, stálo na něm spousta krámků, napichovaly se na něm hlavy zrádců na kůly... Ideální k otevření businessu se strašidelným podzemím. V London dungeon, což je něco obdobného, ale pro historii celého Londýna, jsem byla několikrát a byla jsem nadšená. Z London bridge experience jsem nadšená nebyla. Dokonce vůbec a kdybych za to platila 24 liber, tak se třískám do hlavy ještě teď. Prohlídka je rozdělena na dvě části - v první skupinka odvážlivců prochází historii mostu a herci představují postavy ochomýtajíci se na mostě v různém čase. Prošli jsme dějinami od Římanů, přes "připravovačku" hlav na kůly, kněze, který mě označil za čarodějnici (a můj drahý se k němu nadšeně přidal) až po Jacka Rozparovače. Atmosféru trochu kazilo, že v naší asi 15 členné skupince bylo 10 cizinců s audiopřehrávačema, takže jsme prakticky pořád slyšeli španělštinu. Další nepříjemností byly malé děti. Rodiče bych hodila do Temže, protože vzít na prohlídku, ve které se dost realisticky vytahují střeva 5leté dítě může jen cvok. Takže jedna holčička nám zvukový efekt doprovázela hysterickým pláčem. Druhá část je ta opravdu strašidelná - ale spíše lekací (na tu už pracovnice přemluvila matku, že to pro dítě není vůbec ale vůbec vhodné). Šli jsme v hadu a drželi se za ramena. Vybíhali na nás zombíci, padaly hlavy, procházeli jsme pavučinama, běžel na nás chlap s motorovou pilou... Jako občas jsme byli vylekaní (Španělka za námi vřískala snad furt), ale nějak pořád nechápu, proč by se právě v London bridge měl odehrávat texaský masakr motorovou pilou.

     Náladu jsme si spravili na Monumentu - vysokém sloupu, který je připomínkou velkého požáru v roce 1666 a který postavil Christopher Wren v místech, kde požár, díky kterému lehl popelem skoro celý Londýn, začal.  Vyšli jsme 331 schodů (a minuli nějaké máčky, které si furt stěžovaly, že je bolí nožičky). Na vrcholku byl nádherný výhled a rozhodně stál za to. Některé výhledy prostě neomrzí nikdy. Zcela hladoví jsme pak zapadli na polívku a sandwich a cítili takovou tu správnou uspokojivou únavu po báječném dni.

     I další den nám platil London pass, takže nebyl čas ztrácet čas! Začali jsme opět válečně - návštěvou Churchill War Rooms, tedy podzemního válečného kabinetu Winstona Churchilla, kde bylo velení schováno před německými nálety. Spousta věcí zůstala od té doby nedotčena a člověka až mrazilo. Stále tam byly mapy s vyznačenými liniemi bojišť, speciální linka pro Churchilla a Roosevelta, ložnice, pracovna, místnost pro pisatelky. Nachází se zde také velmi inovativní a multimediální Churchillovo muzeum. Jeho hlas, fotografie, kabát i nedopalky dokreslovaly atmosféru. Při záznamu z jeho pohřbu jsem už měla regulérně husí kůži. Člověk ale moc veselý neodcházel, spíše na mě padla tíha, kam se ten svět zase řítí. 



Rozveselit jsme se jeli do Kensingtonského paláce, dalšího sídla britských monarchů. Narodila se v něm královna Victorie a žila také Diana. Po její smrti právě Kensington zaplavily tisíce květin. 
Zajímavé je, že Britové dokázali své princezny milovat asi od nepaměti. Průvodce nám vyprávěl o spletitém příběhu, kterak se na trůn dostala Viktorie, nejdéle panující královna (alespoň zatím). Princezna Charlotte byla jediným dítětem Krále Jiřího IV. a kdyby přežila svého otce a dědečka (Jiřího III.), stala by se královnou. Ale bohužel zemřela během porodu ve věku 21 let stejně jako její syn. Británie se pro ní velmi trápila (myslím, že velmi podobně jako pro Dianu). Dokonce bylo o její smrti napsáno, že každá britská domácnost ztratila své nejoblíbenější dítě. Spontánně se zavíraly obchody, lidé byli v černém a truchlili pro princeznu, která byla jejich nadějí populární královny, po jejím neoblíbeném otci i dědovi. Pak začal problém s následovníky, protože Charlotte byla jedinou legitimní vnučkou Jiřího III. Média (již tehdy!) proto tlačila na krále, aby se jeho neženatí synové rychle oženili - chopil se toho prince Edward, který tou dobou žil v Bruselu se svou milenkou Julií. Oženil se a brzy se mu narodila dcera, budoucí královna Viktorie.

    Pryč od historie zpátky sobecky k nám...muhehe:-) Ze všeho chození jsme byli už dost mrtví, a proto jsme se rozhodli, že poslední památkou tohoto dne budou královské konírny. Myslím, že jsme je vybrali kvůli poloze a toho, že vstup do nich byl taky v rámci Londonpassu. O to milejší byla realita. I když kočáry asi nezní na první pohled moc lákavě, byla to parádní podívaná. Hlavni korunovační a pozlacený kočár má přes 200 let! Je úžasné, jak si Britové drží své tradice a my neviděli exponáty, ale stále používané připomínky královského dědictví. Vystavený byl také Rolls Roys, kterým jela Kate do Westminsteru na svatbu s princem Williamam. Nějak jsem se neubránila říci nahlas aaaach. Taky jsme viděli několik koníků, takže můžu jen doporučit:)
Po zavírací době památek za procházku stojí Picadilly Circus, ale sice jsme viděli Amorka, zbytek fontány byl však zabarikádovaný nějakým lešením. No další cíl byl jasný, večeře, protože jsme si užívali taky naše výročí a to je jen jednou za rok, že... Nicméně najít něco normálního v sobotu večer v oblasti Chinatown nebo Soho je skoro nemožné. Chodili jsmesnad hodinu a pak zapadli do fish&chips bistra, které ale očividně vlastnili nějací Turci a po mastné rybě nám bylo akorát tak těžko. Inu Anglie:) Spravili jsme si to alespoň tancem na Waterloo bridge, ale to už tady snad ani nepatří.:-)

 
  Neděli jsme si udělali odděleně - můj milý se svou sestrou a já s kamarády. Hned ráno v kavárně jsem ale byla svědkem zajímavé situace - s mou drahou bývalou spolubydlící Šárkou a jejím synem a přítelem jsem se měla potkat u Hyde Parku. Na Hyde Park´s Corner není příliš mnoho kaváren a ta jediná byla úplně narvaná. Obešla jsem dva bloky a pak do ní byla stejně nucena zapadnout. Fronta na záchod byla nekonečná, sandwiche snědené, došel všechen cukr... no kavárenská apokalypsa. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak je možné, že je tady tolik lidí. Seděla se mnou milá holčina, která očividně mnoho dalších hostů znala a byla ochotná mi odpovědět. Kousek bokem bylo totiž rumunská ambasáda na které probíhalo velmi napjaté druhé kolo rumunských prezidentských voleb. Ambasáda prakticky podporovala kandidáta, který byl vládní a zavřela jim v prvním kole dveře před nosem po zavírací době. Všichni lidé se k urnám prostě nedostanou, proto čekali už od brzkého rána a různě se střídali ve frontě k urně a frontě na záchod. Vyhrál nakonec ten, který hrál asi čistější hru a byl podporován zahraničím (a podle všeho na rozdíl od oponenta nelhal) takže hip hip hurray.

     Se Šárkou a kočárkem jsme prošly Hyde Park a pak mě čekala procházka s mou další spolubydlící, tentokrát z Rotterdamu, Lily a jejím přítelem. Ti mě vzali na žhavou londýnskou novinku - prosklenou podlahu v Tower Bridge. Člověk prostě vyjede výtahem jednou věží nahoru, projde se po skle a pod sebou má rušnou dopravu i turisty a další věží sjede dolů a pak se ještě podívá do strojovny. Jako zážitek perfektní, i když lidu tam bylo požehnaně. A jen pro zajímavost, Lilyin přítel pracuje ve Švédsku na novém povzbuzujícím nápoji Akuo - drink to think:-) www.akuo.se nebo jsou i na FB, já pak budu potřebovat nějakou pořádnou dávku proti té zimní únavě.

    Pondělí - náš poslední celý den - jsme si nechali na vychytávky. Britské muzeum je prostě skvělé, Je zadarmo, je obrovské a je tam všechno. Člověk by tam mohl strávit klidně týden. Bohužel my neměli ani celý den, tak jsme museli být obzvláště vybíraví. Náš hlavní objekt zájmu byl Egypt se všemi mumiemi, sochami, hroby, sarkofágy, kanopami, hieroglyfy... no prostě pecka! Jen se člověk musel vyhýbat dětem a Japoncům - těch tam bylo jak kobylek. Rosettská deska, podle které Champollion rozluštil hieroglyfy, je pořád fascinující a impozantnost egyptských ale i asyrských soch se prostě nedá popsat. Je třeba je zažít a vidět, alespoň v muzeu.

    Po obědě s dalším z mých londýnských přátel, jsme se přesunuli nad Tower do oblasti Whitechapel. Stejně jako s mou sestrou, tak i s drahým jsme prošli stopy Jacka Rozparovače. Kdybych měla doporučit z Londýna jednu věc, je to právě tahle procházka, která člověka zavede do míst, uliček i hospod, kam by se jinak vůbec nedostal. Dali jsme si Ale v jedné z nejstarších hospod v oblasti (The Hoop&Grapes z roku 1781), ale taky v hospodě, kde Jack Rozparovač i některé jeho oběti popíjeli, a která vypadá velmi autenticky (The Ten Bells Pub). Ač jsem trasu prošla asi před 5 lety se sestrou, některé věci se dost změnily. Některá místa nám byla uzavřena, některé cedulky zmizely, Ten Bells Pub už nemá cestu na záchod lemovanou novinovými články o Jacku Rozparovači... stále to ale má své kouzlo a kor když jsme šli celou trasu večer už po tmě:-)



      Do Brna jsme odlítali někdy strašně brzy, takže jsme vstávali před 4 ráno, až na zastávku vlaku jsme ale jeli double deckerem, takže závěr výletu se rozhodně vydařil a o zážitky nebylo nouze:-) Ač mi mí angličtí kolegové na jednání říkají, že by do Londýna jako turisti nejeli ani za nic.. já vím, že se zase vrátím:-) Cause it is London baby!

Jak mě hýčkalo Korfu a očarovala Albánie...

   
     V podzimních plískanicích se člověk často myšlenkami vrací do slunečného léta k večerům provoněných vínem a ránům, která trvají až do oběda. Tak i já jdu zavzpomínat na Korfu (nebo spíš na Kerkyru?), protože je mi zima a už se musím oblékat jak cibule...
     Korfu je druhý největší řecký ostrov v Jónském moři (celkově pak sedmý) a říká se o něm, že je nejzelenější. Aby ne, roste na něm skoro 5 milionů olivovníků! Rozhodnutí pro něj padlo jasně - jedeme jen na týden a chceme do Řecka. Někam, kde jsme ještě nebyli, kde bude co k vidění, ale zároveň nám nebude při odjezdu smutno, že jsme nestihli oběhat všechny památky. Proto musím říct: Korfu - značka ideál.

Takže tedy, co bych z krátké týdenní dovolené vypíchla? je toho dost....

Kerkyra - Hlavní město se jmenuje stejně jako celý ostrov v řečtině a fascinovalo nás natolik, že jsme v něm byli dvakrát. Celý ostrov je svázán řeckými dějinami a také řeckou mytologií. Jméno Kerkyra dostal ostrov a hlavní město podle nádherné nymfy jménem Korkyra. Korkyra byla dcera Asopa - důležité řecké řeky - a nymfy Metope. Do Korkyry se zamiloval bůh moře Poseidon a unesl ji na bezejmenný ostrov, který pojmenoval po ní (a jehož jméno se z Korkyry vyvinulo na Kerkyru). Ale název Korfu také není žádná novinka -  byl odvozen od pahorků, které formují hlavní město a kterým se v řečtině říká koryfos-korfi.



     Zpět ale od etymologie k zážitkům. V Kerkyře je vidět vliv všech národů, které formovaly Korfu - Benátčanů, Angličanů i Francouzů. Muži milující pevnosti jsou nadšení hned z největší dominanty města - Staré pevnosti z 10. století, kterou chránil vodní příkop (je to vlastně takový ostrůvek u ostrova).


   Město má také Novou pevnost, kterou postavili Benátčané kvůli tureckému obléhání - ale já nemusím být všude:-) Místní "celebritou" je svatý Spiridon. Jeho kostel jsme navštívili uprostřed mše /což bylo trochu trapné... ale průvodkyně říkala, že to nevadí..no nevím drali jsme se davem od jedněch dveří k druhým, na oltář mrkli asi 20 vteřin a pak se zase prodírali davem a strkali do dam v šátcích.../. Spiridon je považován za patrona ostrova, proto jsou jeho obrázky snad v každém souvenir shopu. Obyvatelé jsou hodně věřící a církevní svátky slaví ve velkém - příště máme přijet na Velikonoce. To se z oken v Kerkyře háží ohromné amfory na zem, kde se roztříští a místní věří, že tím vyhazují zlé duchy... nakolik je to v souladu s vírou je otázka.


   Příjemnou procházku nabízí ulice Liston - název pochází z anglického "list on", tedy v seznamu volně přeloženo. Tato promenáda byla specifická v minulosti tím, že na ní mohli pouze lidé zapsaní v "libro doro" tedy zlaté knize. Místní honorace pak byla vpuštěna a mohla si tam dát kávičku, ale plebejci nikoli. Dneska už to tak není (co by na to řekla EU!:-) ale stejně si člověk připadá trochu výjimečněji, když srká frappé na tak prominentní ulici. Je ale pravda, že se k turistům jako k plebejcům trochu chovají místní číšníci a všecko jim strašně trvá... inu když už tam může každý, nač vynakládat extra úsilí... A co ještě stojí za poznámku? V Kerkyře byla postavena první univerzita Řecka, se ségrou jsme tam hledaly věky internetovou kavárnu, s angličtinou to tam není boh vie čo a málem nás na motorce přejela Pavla Smetanová, Češka, která píše své knihy právě o Korfu. Její Korfu bez průvodce, Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně nebo Pod cypřišem se sklenkou ouza nelze než doporučit. Třeba mě jejich přečtení přesvědčí o další návštěvě:-) A propos když už jsem u těch spisovatelů, s Korfu je také neodmyslitelně spjatý Gerald Durell jehož snad nejznámější kniha, O mé rodině a jiné zvířeně, se odehrává právě na Korfu.

    Korfu si ovšem člověk zamiluje snadno... Jednou z největších fanynek byla také císařovna Sisi, ktera si nechala na skále nad mořem na konci 19. století vystavět pohádkový palác Achilleion. Protože byla Alžběta velkou milovnicí antické historie, nazvala jej podle hrdiny Achillea. Sisi Korfu milovala a jezdila tam nejen ze své lásky k Řecku, ale taky kvůli svému zdraví, kterému přímořské klima velmi prospívalo. Nejen Sisi milovala Korfu, ale Korfané milovali Sisi. Císařovna se naučila řecky a její jindy melancholická nálada se na Korfu rozplynula. Svůj palác si nechala vystavět po vzoru vil v Pompejích v zahradě plné cypřišů, ibišků a růží.  Na každém rohu snad sledují Achileon oči nejslavnějších Řeků z bust Homéra, Platona, Euripida, Démosthena i Epikura. Sisi si nechala vytvořit také Zahradu múz, které byly ztělesněny jednotlivými sochami. Člověk by si nejraději sedl, četl knížku a nechal se ovívat vánkem... Korfu Sisi také zvěčnila ve svých básních a po jejich milovaných Uhrách to bylo pravděpodobně druhé nejmilejší místo. Vlastně vyhýbat se Vídni ji obecně těšilo.(informace o Sisi a Korfu převzaty z: http://www.xantypa.cz/archiv-cisel/cislo-01-09/601-3/sissi-na-korfu) 

       Císařovna si klidu v Achilleonu neužívala dlouho. V roce 1898 byla v Ženevě tak trochu omylem zavražděna, ale jak psala ve svých básních, smrt pro ní byla vysvobozením. Po 10 letech bez užívání byl palác od císaře Františka Josefa odkoupen císařem Vilémem II, ale ani ten se na něm příliš neohřál, neboť po vypuknutí první světové války mu jej zabavili Řekové. Během obou světových válek  byl areál využíván jako nemocnice a štábní budova. Stále ovšem nejsme u konce jeho zajímavé historie - po druhé světové válce se stává prvním kasinem v Řecku. Naštěstí dnes  má Achilleon ve správě zase zpátky Řecko, které z něj udělalo muzeum Sisi i Viléma a přitahuje davy turistů. Alespoň jedna zajímavost k Vilémovi - prý měl tak rád jízdu na koni, že dopisy psal na židli ve tvaru sedla. Viděla jsem ji a zkoušet to teda nechci:-)

     Do celého Řecka nás kromě moře a historie táhne vždycky taky jídlo. Milujeme jídlo. Milujeme řecké jídlo. Milujeme řecké jídlo i pití. Milujeme tam prostě skoro všecko:-) Museli jsme  to taky samozřejmě všechno vyzkoušet. Rozhodně stojí za to jít do klasik jako jsou tzatziky, dolmades (vinné listy plněné rýží) a velké fazole v rajčatové omáčce. Výborné jsou taky mušle saganaki nebo feta saganaki (je to zapečené a úžasné). Z typických korfských (je to správně?) jídel mi moc chutnala Pastisada - z hovězího masa, rajčat, koření a nudlí. Sofrito, což je vlastně plátek masa s omáčkou, mě zase až tak nenadchnul. Ale i řecké klasiky jako musaka, gyros nebo ryby na milion způsobů (třeba na špízu jako souvlaki!) tam umí báječně!
    
Žízeň se dá uhasit překvapivě výborným ginger beer, ale nejčastější suvenýr je likér z kumquatu. Kumquat je takový mini pomeranč, který je trochu více hořký a jí se i se slupkou. Likér má dvě varianty -  světlou, která je extra sladká a druhou oranžovější, díky přidáním i kůry z plodu, proto je trochu nahořklý, ale mně teda chutnal více. Dělají z toho samozřejmě i marmeládičky, kandují ho.... prostě Korfu je kumquatový ráj, a pro mnohé také obecně ráj na zemi...
      Díky poloze ostrova Korfu jsme využili možnost mrknout se na skok do Albánie a ta mě naprosto okouzlila. Cesta z Korfu lodičkou trvala jen chvíli a už jsme nastupovali do autobusu v přístavu Saranda, které se stává stále více oblíbenějším mezi turisty pro své krásné pláže a výhodnou polohu. Jméno města je odvozeno z byzantského kláštera Agioi Saranda, v překladu  40 svatých na památku 40 mučedníků ze Sebaste (40 římských vojáků z XII Legie Fulminata bylo pro svou víru umučeno v roce 320).  Sarandou jsme procházeli s průvodkyní a v místním kostele jsme byli svědky docela zajímavé příhody. Trochu nepříjemná byla přítomnost malých žebrajících dětí. Jedno obzvláště špinavé dítko nás tahalo za rukávy u místního kostela. Byli jsme mezinárodní skupinka a jedna Italka se  s tou, asi holčičkou, začala bavit a vyptávat se, kde má maminku. V tu chvíli přiběhl takový děda, nějaký správce kostela a děvče dostalo po papuli zprava i zleva (to dítko, ne Italka:-). V rámci evropského trendu nulového násilí na dětech to téměř všechny dost šokovalo. Průvodkyně nám to pak trochu více vysvětlovala, že tyhle žebravé děti ničí pověst Sarandy a navíc začínají krást. Způsob výchovy byl sice drsnější, na druhou stranu o pár metrů dál byla holčička na lavičce úplně v pohodě a nic hrozného se nestalo. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

          Největším trhákem místa není Saranada, ale antické město Butrint, které leží na velmi strategické poloze ve Středozemním moři nad úžinou Vivari. U jeho břehů se odehrály různé bitvy od Peloponéské války až po ty napoleonské. Nejprve ho obsadil řecký kmen Achájů, po té kolonisté z Korfu, kteří jej změnili na opevněný přístav s vlastní akropolí, který se stal obchodním centrem. Vystřídali se v něm po té také Illyrové a nakonec Římané. Butrint padl do rukou Turkům až v roce 1453 po pádu Byzantské říše, v 18. století se dostalo za Napoleona dokonce na krátko pod vládu Francie, po té byl ovládnut opět Otomanskou říší a poslední změna nastala roku 1912, kdy se Albánie osamostatnila (převzato z wiki).

       Butrint je pro svou výjimečnost zapsán také na seznamu památek UNESCO a procházka to byla dlouhá, horká a místama trochu výživná (koupali jsme se ve vlastní šťávě a přemýšleli, proč  máme sebou tak málo vody... ). Ani se nechce věřit, jak bylo obrovské  a jak důmyslně jej zbudovali. Mě fascinovaly teda hlavně místní lázně a sauny - i když člověk musel použít hodně představivosti. Ale pramenil tam nějaký super léčivý pramen (a stále pramení), takže ty lázně nebyly náhoda. Úžasně zachované zůstalo také divadlo, které je ale částečně pod vodou. Méně fascinující byli někteří další účastnící naší skupinky... Tolik nezodpovědných rodičů, až by se mi chtělo zvolat něco o úpadku dnešní doby a řícení se do propasti. No ale nebudu patetická, tohle si říkali všichni a vždycky. Jen mi prostě nějak hlava nebere, že když se řekne: na hradby se nesmí, tak rodiče pustí svou asi 12letou dceru balancovat na hradbu, která je z jedné strany vysoká asi 7 metrů. Polorozbořená. A slečna jde samozřejmě v žabkách. Když se přiblížil pískající policajt, všichni jsme znejistěli, aby jí pískání nevylekalo a ona se před našimi zraky nerozmázla. Nevylekalo, naopak jí i její rodiče to docela pobavilo... Člověk si v tu chvíli sáhne na svou temnou stranu a přemýšlí, zda by je vlastně neshodil nejradši sám. Dalším příkladem takového rodiče byl tatínek, který měl velmi solidní pupek (a díky tomu se mu moc šlapat nechtělo) a cestu mu neulehčovaly ani všechny řetězy a prsteny, které na sobě měl. Tento tatínek sice nezvládl balancovat na hradbách, ale zase mohl jít kdekoli jinde, sundávat a potěžkávat kameny nebo šmejdit v zakázaných zónách. Jeho 10 letý syn, majíce v něm samozřejmě vzor, nelenil a dělat stejný borčus. Díky nim na nás pan policajt pískal pořád. Škoda, že nedostal pokutu, policajt mohl mít prsten taky. Celý kolorit návštěvníků už jen doplňovala další matka a dvě dcery, které měly tak 15, ale inspiraci marfuškou nezapřely a mohlo jim být dle makeupu a rudých líců klidně 30. A to není lichotka. Po památkách chodily zásadně na šteklích, v minisukni a krajkové halence. Těch mi bylo dost líto, protože moc borčus nedělaly. Ani vlastně nepíply, protože cesta, prach a vedro z nich dělalo nejubožejší dámy v Butrintu a naštěstí nesly své břímě tiše, i když ostentativně.

     Polední zastávkou byl hrad Lekursi. Leží na kopci, a i když z něj zbyly více méně jen ruiny, stává se z něho jedno z TOP míst oblasti. Někdo šikovný totiž dovnitř zbudoval krásnou kavárnu, takže se tam sjíždějí i místní na romantické západy slunce. Cesta na kopec je spíš taková kozí stezka, takže po několika zatáčkách, kde reálně hrozilo, že pokud se pasažéři rozhodnou všichni přesunout na stranu ze srázu, aby se pokochali, tak že se tam taky rovnou zřítíme, nás nahoře kromě příjemného vánku, západu slunce a kávičky, čekal taky pocit vděčnosti, že jsme živí.

 Cesta zpět na Korfu byla trochu tišší - všichni jsme měli o čem přemýšlet. Já osobně hlavně o předsudcích, které člověk má... Čekala jsem zemi, do které jsem nepřijela. Albánie vypadala jako neskutečně se rozvíjející a na sobě pracující moderní stát, který v některých případech předčil i Korfu. Jídlo bylo úžasné, lidé tak nějak mile příjemní (ne jako občas v Řecku příjemní odsaď pocaď, protože my máme moře a vy turisti tu stejně přijedete, i když vám vylijeme jídlo do klína...), wifi byla skoro všude (tak to je Korfu úplně mimo - i ve 4* hotelu stály 3 hodiny internetu asi 20euro... to jako vážně?) a vůbec, ten pocit, který mi po Albánii zůstal můžu přirovnat k takovému sladkému pohlazení na duši. Nezbývá než do Albánie znovu přijet a ne jen na jeden den!